Rok a půl kojení – příběh plný odhodlání, vděčnosti, propojení i ženské pospolitosti

Tak moc jsem si přála kojit. Když byla moje malá dcerka ještě v bříšku, představovala jsem si, jak úžasné to asi bude kojit jí ze svých prsou. Snila jsem o nádherném bondingu a prvním přisátí, které nám zajistí pohodové kojení. Moc jsem si přála, abysme v tomhle propojení spolu mohly být alespoň rok a užily si to naplno.

I po dlouhém a náročném porodu jsem byla obrovsky vděčná, že jsme s dcerkou mohly zažít nádherný bonding. První přisátí k prsu pro mě bylo magické. Nával hormonů udělal své. Cítila jsem, že takhle v objetí spolu budeme teď trávit veškerý čas, a bude to nádherné harmonické období.

No jo jenže, představy a realita, že….

Následujících několik dní na oddělení šestinedělí to šlo z kopce. Malá měla novorozeneckou žloutenku a byla hodně unavená, tudíž neměla moc sil se u toho prsa snažit. Sestřičky se mi sice snažily pomoct, ale každá říkala něco jiného. Jedna radila ať zkusím kojit s kloboučkem, druhá zase ať kojím přesně po třech hodinách, třetí zase ať se na všechno vykašlu a řídím se intuicí.

No chápete to?

Moje první miminko. Já bez jakýchkoliv zkušeností, a každý vám radí něco jiného. Snažila jsem se se Sofinkou komunikovat, že to zvládneme, že chápu, že je unavená, ale že jí moje mlíčko posílí. Jenže to malý miminko bylo prostě tak moc unavený, že u prsa pořád jen spalo.

A tak mě sestřičky nějaký druhý, třetí den „donutily“ k umělému mléku. Vzala jsem tedy lahvičku, a s pláčem jí dala dcerce do pusinky. Pamatuju si, jak jsem se jí moc omlouvala, že pláču, ale že jsem jí moc a moc chtěla dávat svoje mlíčko, a že mě moc mrzí, že jí musím dát tohle. Zbaštila ho ale natotata.

Sestřička mi pak hned v zápětí donesla odsávačku s tím, ať si zkusím z prsou mlíko odsát. No a tak jsem odsávala a odsávala, a mlíko teklo a teklo. Měla jsem ho překvapivě dost, a když si pak pro něj přišla sestřička, říkala mi: „Jééé, to je super, vy máte mlíka,… Tak to jsme ani dcerce nemusely dávat to umělý.“

V tu chvíli ve mně byl obrovský vztek i smutek zároveň

Říkala jsem si: „Panebože, ona je sestra, a ona má zkušenosti, tak to mi sakra nemohla dát nejdřív tu odsávačku, než jsem malý dala to umělý mlíko?“

Já jsem si před porodem o kojení moc nezjišťovala. Četla jsem možná pár článků a tipů, ale hlavně jsem věřila v to, že buď prostě jako novopečená maminka budu díky intuici vědět, co dělat, nebo že mi poradí sestřičky v nemocnici. Teď už vím, že byla chyba se na tohle spoléhat.

A tak začal kolotoč odsávání

Odsávání a krmení z lahvičky. Mezitím jsem malou zkoušela neustále přikládat k prsu, ale vždycky vydržela pít jen chvilku a pak se unavila. Když jsme přijely z porodnice domů, vše pokračovalo, snažila jsem se malou přikládat, odsávat, krmit z lahvičky.

Jenže za několik dní po kontrole u doktorky, jsme byli odesláni do nemocnice, aby malou prohlédly kvůli žloutence, kvůli kojení a kvůli problémům se srdíčkem. Ty čtyři dny tam strávené byly jedny z nejhorších v mém životě. Sofinku daly do inkubátoru, a to mi opravdu rvalo srdce. Vidět jí, jak tam sama leží, bylo hrozné. Aspoň jsem u ní pořád seděla, držela jí za ručičku, aby mě cítila, a přála jsem si, abysme byly už zase doma v klidu a pohodě.

Stále jsem odsávala, krmila jí z lahvičky, zkoušela jí přikládat k prsu. Sestřičky mi radily, jak to mám zkoušet. A naštěstí jedna milá sestřička tam se mnou strávila jeden celý den, ukazovala mi různé techniky, jak dcerku přikládat, jaké polohy zvolit a jak to zkoušet. Dodnes na ní vzpomínám.

Po propuštění z nemocnice domů jsem stále zkoušela kojení.

Nevzdávala jsem se! Prostě jsem chtěla kojit!

Ten první měsíc byl plný emočních bouří. Chvilku jsem byla plná odhodlání, že to prostě zvládneme. Chvilku na to jsem zase plakala, to když jsem malé musela dát odsáté mléko, nebo v té nejhorší situaci i mléko umělé, to když jsem svého měla málo.

Sofinka ale nabírala postupně síly, a kojení nám šlo o trochu lépe. Pořád jsem ale měla obavy, jestli vše dělám dobře, a jestli je náš režim nerežim správný.

Rozhodla jsem se zavolat si laktační poradkyni

Celý ten měsíc jsem se tomu trošku bránila. Pořád jsem věřila, že to nějak zvládneme samy. A víte co? Nakonec návštěva laktační poradkyně mi pomohla ze všeho nejvíc.

Vlastně mi ani nic neporadila. Jen se na nás koukla, jak kojíme, pochválila nás, že to děláme krásně a jsme šikovné, a že se to usadí.

No a od toho dne jsem už jen kojila

Bylo to jako pohlazení. Vlastně mi vnitřně stačilo to ujištění, že to dělám dobře, a že je vše v pořádku. A bác ho. Od té doby jsem kojila až do roka a půl věku svojí dcerky.

Cítím jak moc důležité je mít kolem sebe kruh důvěrných žen

Takových, kterým můžeme věřit, které nás podpoří. Jako mě v kojení moc a moc podpořila sestřička v nemocnici, nebo později laktační poradkyně. Jejich důvěra ve mě a milá slova mi vlastně pomohly nejvíc.

Už od dospívání jsem v sobě měla hluboce zakořeněné to, že všechno musím zvládnout sama, a že musím věřit jen sama sobě. Když jsem byla malá, nedostávala jsem od žen mně blízkým výraznější podporu v mých rozhodnutích a plánech. Vždycky mi byl do života vrýván spíše strach a obavy.

A tak jsem vlastně nevěřila tomu, že by mě nějaká žena dokázala upřímně a s láskou podpořit na mé cestě. Prostě jsem věřila jen sama sobě, tomu, že si nějak poradím a nějak vše zvládnu.

Ale vlastně teď zpětně vidím, jak už u porodu bych ocenila podporu nějaké ženy, která by přesně věděla, co mi má říct, která by mě uklidnila. Nakonec jsem ale měla to štěstí, že jsem díky svému kojení mohla pocítit, že podpora mezi ženami je velice důležitá, a že mi ženská pospolitost dodala důvěru v samu sebe, a kojení jsme s dcerkou nakonec zvládly.

Kojení jsem vnímala jako neskutečný zázrak, zázrak přírody

Kojení je tak přirozené a tak krásné. Propojení mezi maminkou a děťátkem. Několikrát denně jsme se takto nádherně propojovaly s mojí holčičkou. A já si to užívala naplno.

Samozřejmě ne vždycky to bylo jen hezké a příjemné. Měly jsme třeba období, kdy se malá pořád přisávala, vzápětí odtahovala, pak hned zase blinkala, a takové chvilky mě opravdu vyčerpávaly. Nebo když už byla větší a u kojení dělala gymnastiku, div, že mi neukroutila bradavku.

Občas mi taky vadilo, že prostě nemáme žádný režim. Že vlastně kvůli kojení od dcerky nemůžu třeba na půl dne odejít, a dopřát prostor taky sobě. Nebo, že se malá díky kojení v noci asi tak milionkrát budila, protože měla hlad. Nebo že nechtěla papat normální jídlo a prsa byly prostě středobodem jejího vesmíru

Přesto jsem při kojení zažívala převážně ty hezké chvilky. Naše společné, jedinečné a intimní chvilky. Chvilky spojení, kdy jsme si koukaly vzájemně do očí, žulily se na sebe. Chvilky, kdy po kojení usínala v mé náruči, a mé srdce bylo otevřené dokořán. To bylo tak krásné. Jéééé. Tak ráda na to vzpomínám 🙂

Ukončení kojení v souladu s našimi potřebami

Když pak byl dcerce rok a půl, měla jsem pocit, že už to kojení prostě není ono. Sofinka už tolik z mých prsů nepila, spíš se k nim jen chtěla tulit. A to mi přišlo jako škoda. Normálně se přece mohla tulit ke mně, a ne jen k mým prsům.

Tak jsem nás obě začala pomaličku připravovat na ukončení. Já sama jsem se už cítila na tuto velkou změnu vnitřně připravená.

A dcerce jsem začala pomaličku vysvětlovat, že bych s kojením ráda skončila, a že to společně zvládneme. Že cítím, že už je čas to ukončit, a že já máma, nejsem jen prsa, že já jsem tu pro ní jako celá bytost pořád, a i když už se nebude k mým prsům tulit, může se přeci tulit ke mně.

Jednoho dne jsem pak vstala rozhodnutá, že se to pokusíme ukončit. A šlo to docela dobře. Sofinka byla zvyklá do té doby usínat vždy u prsa. A tak první den při poledním spánku, když jsem jí uspávala, vysvětlovala jsem jí, že je silná a statečná, a že to zvládne i bez mlíčka, že jsem tu s ní, pevně jí držím, a tak může v bezpečí mé náruče zavřít očíčka. Nosila jsem jí, chovala, houpala, zpívala. Asi pětkrát si lehce poplakala, ale pak se vždy uklidnila, až nakonec usnula.

Měla jsem z toho dobrý pocit. Když se po tom prvním spánku vzbudila, viděla jsem ve výrazu její tváře, že se v ní něco změnilo, že asi pochopila, že s kojením je opravdu konec, a že to prostě bude muset zvládnout. A tak to krásně zvládala. Byla jsem na ní neskutečně pyšná, i na sebe.

Můj muž byl ten týden nemocný, a tak se na spaní odstěhoval do vedlejšího pokoje. A já jsem byla opravdu ráda za to, že jsme měly se Sofinkou prostor a čas, a já jsem si to s ní všechno mohla vykomunikovat sama. Přeci jen to byla záležitost jenom mezi náma holkama 🙂

Večer jsme uspávaly u knížky, nebo u chování a zpívání, a ten první týden jsme daly docela dobře. Malá si poplakala opravdu jen trochu a párkrát. Ale vše jsem jí stále vysvětlovala a nakonec jsme to společně zvládly. A já jsem obrovsky vděčná, že nám to šlo takhle hladce.

Stejně tak hladce to ale bohužel nešlo s mými prsy

Co si budeme povídat, prsa se hned první den, co jsem se rozhodla skončit s kojením, začaly nalívat. Druhý den jsem měla prsa jako balóny, bolely a byly tvrdá. Tak moc mě to tlačilo a bylo mi celý den na omdlení. Navíc, jak chtěla Sofinka hodně chovat, tak mi na prsa tlačila a z toho mi bylo ještě hůř.

Zvládla jsem se ještě dobelhat do obchůdku pro mátový a šalvějový čaj, abych podpořila zastavení laktace, prsa jsem si jemně masírovala, potírala tvarohem, a snažila se co nejvíc ležet. A další den už se mým prsům začínalo ulevovat. Postupně splaskávaly, až z nich po čtrnácti dnech zbyla jen vytahaná kůže. Zahýbalo to s mým sebevědomím a ženstvím celkově, ale o tom vám napíšu zase příště.

Kojení je pro mě prostě zázrak. A já bych opravdu upřímně přála každé mamince, která po něm touží, aby tyto krásné chvilky se svým děťátkem mohla zažít. Myslím si, že na kojení má vliv mnoho věcí, jak průběh porodu, tak zda proběhl či neproběhl bonding, a taky následná psychická pohoda maminky. Protože co si budeme povídat, často je vše jen v naší hlavě.

Barbora Smrčinová
Miluji jógu, díky ní s láskou objevuji skrytá zákoutí svého těla, mysli a duše. Práce s pánevním dnem ve spojení s jógou ve mně probudily mou vnitřní ženu. Umím vnímat své potřeby a být k sobě citlivá. S radostí předávám své poznání dál skrze lekce jógy a jsem vděčná, že mohu touto cestou podporovat a inspirovat jiné ženy na jejich cestě sebepoznání. Můj příběh si můžete přečíst tady
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.