Respekt k vlastnímu tělu

Respektovat vlastní tělo znamená přijímat ho se vším všudy. Takové jaké je tady a teď, i se všemi šrámy a bolístkami, které jsou v něm uložené. Respekt předchází lásce. Můžeme své tělo milovat sebevíc, ale pokud láska nebude v propojení s respektem, nebudeme kompletní.

Respekt by se dal vyjádřit také jako spravedlivost, pozornost, rovnováha, svoboda, úcta, opatrné jednání a zacházení. Opakem je bezohlednost nebo pohrdání.

Sebelásku poté můžeme definovat jako lásku k sobě samému, zdravé sebevědomí, péči o tělo i duši.

Pokud budeme mít zdravé sebevědomí, budeme o sebe pečovat, ale budeme sami k sobě zároveň trochu bezohlední, dílky puzzlíků do sebe nezapadnou a budeme cítit vnitřní rozpolcenost.

Sama jsem si v poslední době uvědomila, že přesně takhle jsem to měla i já. I přesto, že jsem pociťovala lásku ke svému tělu mnohem víc než kdy jindy, nalhávala jsem si, že jsem naprosto zdravá. Bohužel jsem si nevšimla, že potlačuju něco uvnitř sebe. Nerespektuju svoje omezení a svoji přirozenost, která mi byla dána do vínku.

Ale vezmeme to pěkně postupně. Naše tělo i respekt a láska k němu se vyvíjí už od narození.

Dětství

Každé děťátko začíná už v raném věku objevovat svoje tělo, ručičky, nožičky, prstíčky. Zkoumá svůj odraz v zrcadle, hraje si, chodí bosky, maluje na sebe fixkama, tančí, zpívá. Při koupání zkoumá svůj pupík, bříško, přirození. Pozoruje své tělo a přirozeně na sebe sahá. Žije tady a teď a ani ho nenapadne nemít samo sebe rádo. Bere své tělo takové jaké je, objevuje a objevuje.

Jako malá jsem na sebe ráda sahala a poznávala své tělo skrze pohyb. Strkala jsem si pastelky mezi prstíky na nohou, nožičkama jsem pořád něco zvedala ze země a doma mě měli za opici. Kreslila jsem si po rukou a tiskala na sebe barevná tiskátka. Chodila jsem ráda bosky v trávě, plavala v bazénu a na zahradě dělala hvězdy a kotrmelce, tančila jsem. Objevovala jsem svoje tělo a byla to malé bezstarostné dítě.

Dospívání

Dospívání bývá náročné. Pokud kolem sebe dospívající slečna nemá láskyplné, bezpečné a podporující prostředí, může se sama sobě lehce vzdálit. Začíná období, kdy rostou prsa, přichází menstruace a celé tělo se začíná proměňovat. S tím také přichází zmatek a najednou se z těch bezstarostných holčiček, stávají slečny, které začínají řešit vše kolem svého těla. Přichází srovnávání s kamarádkami, možné shazování ze strany rodiny, určitý mediální tlak a najednou hravost a veselost vymizí a my se nezabýváme ničím jiným než sami sebou.

Moje dospívání bylo právě takové, plné sebezkoumání, obav, shazování, porovnávání. Doma jsem neměla bezpečný, přijímající prostor. Maminka i starší ségra mě často shazovaly a neustále radily, jak se mám oblékat, jak se mám malovat, ať radši nezpívám, protože je to falešné. A tak jsem získala pocit, že nejsem dost dobrá. Neměla jsem ráda svoje tělo, svoje vlasy, svůj obličej. Chtěla jsem všechno jinak. Začala jsem číst módní časopisy a chtěla se přiblížit ideálu krásy. O respektu a sebelásce tady vůbec nemohla být řeč. A tak se toto nerespektování a neláska k vlastnímu tělu projevily mnoha zdravotními problémy.

Dospělost

V dospělosti se zase navracíme sami k sobě a začínáme se prát se svými bolístkami a křivdami z dospívání i dětství. Každý jdeme jinou cestou. Někdo zvolí psychologii, jiný zase jógu, někdo začne své tělo i mysl hýčkat zdravou stravou. Cest je nespočet.  Vracíme se k bezmezné lásce.

Uvědomujeme si, že naše tělo je chrám, o který musíme pečovat. Když si dovolíme mít svoje tělo rádi, a budeme vnitřně v souladu s ním, budeme vyzařovat sebejistotu a dovolíme si skrze naše tělo opravdu prožívat život. Začneme vědomě prožívat pohyb, chůzi, cvičení, milování a budeme chtít do našeho chrámu dávat samé dobré a výživné věci.

Mně přišla do cesty jóga, díky níž jsem zase začala objevovat svoje tělo a učit se mít jej ráda. Můj zdravotní stav se zlepšil a já mohla žít zase veseleji a radostněji.

Respekt vs. sebeláska

Před pár dny jsem si však uvědomila, že respekt k vlastnímu tělu je mnohem důležitější než láska, a že jedno bez druhého nemůže plně fungovat. Proč?

Z doby dospívání, kdy mé tělo bylo nemocné a neměla jsem ho ráda, jsem se jógou přehoupla do stavu lásky. S tím však také přišel menší sebeklam, kdy jsem se najednou považovala za naprosto zdravého, pružného člověka a věřila jsem, že mně už se nic nemůže stát.

Tento stav „bytí v oblacích“ trval několik let, než přišly některé zdravotní obtíže, které mě vnitřně srážely zase zpátky na zem. Byla jsem zoufalá a nechápala to. Pracovala jsem na sobě a byla jsem přece zdravá jako všichni ostatní. A pak mi to po nějaké době došlo. Chtěla jsem být někým, kým jsem nebyla. Nerespektovala jsem svoje tělo a jeho možnosti. Namlouvala jsem si, že mě už se nic nemůže stát a pak když přišla první rána v podobě menších zdravotních obtíží, naštvalo mě to a já to nedokázala přijmout.

A tak mi nezbývalo nic jiného než si to v sobě zpracovat. Došla jsem k poznání, že mám určitá zdravotní omezení, jsou mojí součástí a já to musím respektovat. A najednou jakoby do sebe všechny dílky zapadly a já měla ráda své tělo jaké je i se vším tím „špatným“ co k němu patří. Přišel respekt a mně se ulevilo.

Ono je to v dnešní době těžké, protože se neustále porovnáváme s druhými. I jogíni to často dělají. Kdo už zvládne udělat stoj na hlavě a kdo ještě ne, je podle mnohých lůzr. Ale třeba právě ten lůzr má zdravotní omezení, které mu nedovolí udělat stoj na hlavě ani po několika letech jógy. Ale jsou takoví soudcovští lidé opravdovými jogíny? Na vzdělávacích kurzech jsem vždy pár takových potkala a věřte, do jogínů měli daleko.

Co z toho plyne?

To, že člověk by se neměl vymlouvat na svoje zdravotní obtíže a měl by s nimi něco dělat. Pokud se však poléčí do té míry, že víc už to nejde, může přijít respekt a úcta k sobě samému, že udělal vše, jak nejlépe mohl a jeho stav je teď takový a naprosto to přijímá.

Ono to, že se považujeme za naprosto zdravé může být taky cesta k tomu, jak se uzdravit, takové placebo, u mě to tedy na určité úrovni taky zafungovalo. Všeho ale vždycky s mírou. Pokud budou respekt a láska v souladu, vždy přijde rovnováha. 

 

Barbora Smrčinová
Miluji jógu, díky ní s láskou objevuji skrytá zákoutí svého těla, mysli a duše. Práce s pánevním dnem ve spojení s jógou ve mně probudily mou vnitřní ženu. Umím vnímat své potřeby a být k sobě citlivá. S radostí předávám své poznání dál skrze lekce jógy a jsem vděčná, že mohu touto cestou podporovat a inspirovat jiné ženy na jejich cestě sebepoznání. Můj příběh si můžete přečíst tady
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů