Můj porodní příběh aneb zrození mámy, táty a dcery

Je 1.4.2019, 9 hodin ráno a my přijíždíme s manželem na oddělení šestinedělí. Já si přesedám z pojízdného křesílka do postele a vedle mě v postýlce leží ten maličký voňavý čerstvý uzlíček. Kocháme se, posíláme rodině a přátelům zprávy, že se malá narodila a jsme totálně vyčerpaní, ale nejšťastnější na světě. Po chvíli se zakoukám na svého muže a říkám mu: “Ty jo lásko, tak to bylo šílený. Šílený, šílený, šílený! Do toho už teda znova nejdu. Sofinka má smůlu, ale bude jedináček.” Můj muž si jen zívne a říká: “Tak to teda souhlasím. “

Myslela jsem si, že tenhle příběh bude úplně jiný. Věřila jsem tomu, že porodím hladce, klidně, tiše, ponořená do sebe, napojená na miminko a vnitřní moudrost svého těla. Však jsem se skoro celé těhotenství na porod připravovala, vizualizovala si ho a učila se hypnoporodní techniky, které mi měly dopřát ten nádherný a silný zážitek zrození nového života.

Můj porod byl ale pravý opak. Byl dlouhý, bolestivý, velmi velmi hlasitý a velmi velmi vyčerpávající. Navzdory tomu ale vím, že to tak mělo být. Měla jsem si touto zkušeností projít, a vím že v danou chvíli jsem dělala vše nejlépe, jak jsem mohla.

Ženské sdílení je moc a moc léčivé a tak věřím, že se v tomto článku třeba některé najdete, že vás moje slova pohladí po duši a dodají vám vědomí, že jste v tom nebyly samy.

Moje těhotenství pro mě bylo opravdu náročné. Byla jsem vyčerpaná, musela jsem hodně ležet a hrozilo mi riziko předčasného porodu. Když jsme se ale přehoupli přes 38. těhotenský týden, byli jsme neskutečně šťastní, že je malá oficiálně donošená. A protože mě bolelo snad už opravdu všechno, rozhodli jsme se změnit strategii. A tak ze snahy udržet jí co nejdýl u mě v bříšku, jsme jí začali popohánět ven.

Bylo 31. března 2019 dopoledne, mě pobolívalo bříško, tvrdlo mi, ale to u mě nebylo zas až tak neobvyklé. Sem tam mě v bříšku píchlo a já si říkala: „Tak že by to už byly ty kontrakce?“ Totéž jsem si ale říkala poslední tři měsíce několikrát do týdne.

Všude jsem četla, jak ty opravdové kontrakce žena opravdu pozná. No a musím říct, že fakt jo. Poznala jsem přesně tu první, která ke mně přišla kolem 11 dopoledne. Jen jsem zadržela dech, procítila tu bolest a říkám: „Au, ty jo, to fakt celkem bolí.“ Rychle jsem si stáhla aplikaci na měření kontrakcí a pozorovala, co se bude dít dál. Další kontrakce přicházely v nepravidelných vlnách, některá po 8 minutách, některá po 12 minutách.

Snažila jsem se napojit na své tělo, prodýchat přicházející kontrakce, ale zas tak dobře mi to nešlo. Dala jsem si několikrát teplou sprchu, to se doporučuje, že jo, ale nic se nedělo, úleva při kontrakcích žádná.

Vše vypadalo nejistě, a tak jsem šli k mým rodičům na oběd. Dlouho jsme tam ale nepobyli a radši jsme šli zase domů. Někdy kolem druhé hodiny odpoledne jsem měla kontrakce zhruba po 5 minutách a to se můj muž vyděsil a říkal, že musíme okamžitě jet do porodnice. Já jsem ale necítila, že by to spělo k porodu a tak jsem si chtěla dát ještě chvilku času.

Po hodince čekání ale byla situace stejná. Kontrakce po 5 minutách. Rozhodli jsme se tedy, že pojedeme. Dobalila jsem si poslední věci do své tašky, sedli jsme do auta a jeli. Cestou v autě se ale kontrakce zase oddalovaly a byly nepravidelné. Přijeli jsme do porodnice, porodní asistentka mě dala na monitor a čekali jsme. Kontrakce ale jakoby ustály a rozestup mezi nimi byl skoro 15, 20 minut.

Byla jsem trochu zmatená, myslela jsem si, že už se porod rozjel a nakonec nic? Porodní asistentka říkala, že máme možnost buď jet domů a uvidíme, co se bude dít dál, nebo že můžu zůstat. Vzhledem k tomu, že byla porodnice vzdálená 30 km od našeho domova a nechtěli jsme už cestovat, rozhodli jsme se zůstat. Bylo fajn, že jsme už nemuseli vyplňovat žádné otravné papíry, protože jsem tam předtím byla už třikrát hospitalizovaná, všechny informace tam o mě měli, a tak jediné, co jsem doplnila byl můj porodní plán.

Odvedli nás na pokoj, kde jsme v tu dobu mohli být sami a čekali jsme, co bude dál. Snažila jsem se tam uvelebit, ale na té tvrdé nemocniční posteli to vůbec nešlo. S manželem jsme si povídali a po chvíli začaly být kontrakce zase pravidelnější. Snažila jsem se zklidnit, napojit se na své tělo a prodýchat každou přicházející kontrakci. Pořád mi to ale nešlo. Říkala jsem si: „Ach jo, jak to mám sakra udělat, jak se mám uvolnit, vždyť to vůbec nejde!“ Jakoby najednou všechno to nacvičené dýchání a vizualizace nefungovaly. A já dokázala cítím jenom bolest. 

Párkrát jsem si čichla k levandulovému éteráčku, ale ta vůně mě spíš otravovala. Vůbec jsem neměla chuť a pomyšlení na to, pouštět si nějaké relaxace. Byla jsem jen já a bolest.

V předvečer se kontrakce začaly pomalu zvětšovat, byly zhruba po 3 minutách a mě začaly chytat křížové bolesti. Prosila jsem manžela, jestli by mi s každou kontrakcí mohl dát svojí ruku do oblasti kříže. Moc mi to pomáhalo. Jeho velká ruka mi přinášela úlevu a pevnou oporu. Po vyšetření porodní asistentkou jsem byla ale stále otevřená jen na 2 centimetry.

Nevěděli jsme, co se bude dít dál, jestli porodím ještě v noci nebo až ráno druhý den. Manžel nevěděl, jestli má se mnou zůstat nebo jet domů. Při pomyšlení, že by odjel a nechal mě tam samotnou, mě popadala panika. Kontrakce bolely víc a víc a sestřička tedy navrhla, že bychom mohly udělat klystýr, který by mi mohl pomoci a porod by se trochu mohl pohnout. Souhlasila jsem.

Klystýr byl úplně v pohodě oproti kontrakcím. Po klystýru jsem se malinko otevřela, asi tak na 3 až 4 centimetry, a tak mi porodní asistentka řekla, že jestli chci, můžu už zůstat na porodním sále.

Uvelebily jsme se tam, asistentka nám pustila difuzér s levandulovým éterickým olejem, zhasla světla a nechala svítit jen malou lampičku. Na sále tedy bylo voňavé přítmí, které je pro porody vhodné. To mě bylo ale v tu chvíli úplně jedno, protože jsem nedokázala nic z toho plně vnímat (to jen můj muž po porodu nějakou dobu nemohl levanduli ani cítit :D).

Uvelebila jsem se na míči, můj muž za mnou seděl na židličce a s každou kontrakcí mi přidržoval svojí velkou ruku na mém kříži. A takhle to vlastně dělal skoro celou noc do doby než se malá narodila. Jsem nemírně vděčná za to, že tam se mnou byl. Nebyl to jenom tichý pozorovatel, který seděl někde v koutku v křesílku. Celou dobu rodil se mnou, aktivně, držel mě, byl mi podporou a oporou a bez něj bych to opravdu nezvládla.

Bolesti byly opravdu velké, ale já se vůbec neotevírala. Ptala jsem se tedy porodní asistentky, jestli je možné udělat něco pro to, aby se to více pohnulo. Řekla mi, že možností by bylo protržení vaku blan, aby odtekla plodová voda. Ve svém porodním plánu jsem měla napsáno, že si to nepřeju, protože jsem o tom měla něco načtené. Porodní asistentka mi vše vysvětlila a tak jsem nakonec souhlasila.

Bylo to trošku nepříjemné, ale oproti kontrakcím, to bylo v pohodě. No a od té doby to byla jízda, voda začala mohutně odtékat, s každou kontrakcí. Já seděla na míči, můj muž za mnou, ruku na mém kříži a voda tekla a tekla. Porodní asistentka mi radila, abych si chodila dávat teplou sprchu. Několikrát jsem se tam tedy dobelhala, ale ta teplá sprcha mi ještě víc přihoršovala.

Nevím, jak dlouho tohle trvalo, ale pomalu jsem začínala mlít z posledního. Byla to jízda, bylo to jako když sedíte ve ferrari, jedete 300 kilometrů za hodinu přes samý výmoly, auto i vy se celý klepete a natřásáte, ale auto ne a ne zastavit. Manžel, když mě viděl, že jsem na pokraji sil, zavolal porodní asistentku a zeptali jsme se, co by bylo možné udělat dál, protože už jsem nemohla vydržet.

Říkala, že možnost, jak mi pomoci by byl epidurál. Řekla nám k tomu několik informací, s tím, že jsem řekla, že si to ještě rozmyslím. Nechtěla jsem ho, tak moc jsem ho nechtěla. Dala jsem si tedy ještě nějaký čas, ale po hodince, kdy jsem opravdu už myslela, že umřu a i manžel řekl, ať si ho nechám dát, jsem souhlasila.

Měla jsem tak mocné křížové bolesti, ke konci jsem myslela, že mi každá kontrakce moji křížovou kost rozdrtí na milion kousků, tak moc to bolelo. Když mi jej paní doktorka píchala, bylo to trochu nepříjemné, ale zase oproti kontrakcím, v pohodě. Epidurál mi ale neskutečně pomohl a teď zpětně jsem ráda, že jsem si ho nechala píchnout.

Moje křížové bolesti se začaly pomalu zmírňovat, bolesti při kontrakcích se mi sice přesunuly do mého levého třísla, jo, bolelo to taky, ale už ne tak hrozivě.

Po chvíli úlevy jsem ale začala mít pocity, že už potřebuju tlačit. Porodní asistentka mi ale po vyšetření řekla, že nejsem ještě úplně otevřená, a že to musím prodýchávat. Tak jsem prodýchávala, ale moc to nepomáhalo. Snažila jsem se to nejdřív prodýchat po svým, jenže to mě nutilo ještě víc tlačit, tak jsem prodýchávala tak, jak mi doporučila asistentka.

Tak to trvalo ještě dlouho a dlouho. Pomaličku jsem se ale víc otvírala až jsem byla skoro na 10 centimetrech. Děložní branka ale ještě nebyla úplně zašlá a tak to chtěla porodní asistentka podpořit a s každou kontrakcí kroužila prstem kolem porodních cest, a to byla tak mučivá bolest, že mé ááááááááááááááá slyšely až na druhém konci nemocnice. Myslím si, že nikdy nikdo na porodním sále neřval tak, jako já. I můj muž mi potom řekl, že vůbec nevěděl, že dokážu zakřičet tak hlasité, dlouhé áááááááá. Sama jsem byla překvapená, kde se ve mně tak silný řev vzal. Já, taková tichá bytost.

Řvala jsem opravdu hlasitě jako lvice. Bohužel jsem se tak ale uvnitř sebe necítila. Křičelo ze mě spíš zoufalství a to, že nejsem schopná porodit svojí dceru.

Pomaličku se začínalo blížit ráno a začínalo svítat. Porodní asistentka mi říkala, že už to určitě každou chvilku bude. Jojo, to určitě.

Po dlouhé, dlouhé době, když jsem byla už úplně otevřená, jenom jsem tlačila a tlačila. Ty vlny přicházely neustále jedna za druhou, byly mohutné, mocné, a úplně třásly s celou mou bytostí i se vzduchem kolem mě. Vyzkoušela jsem snad všechny polohy na tlačení. Vleže na zádech, vleže na obou bokách, na všech čtyřech, na kolenou, rukama opřená o madlo porodního lůžka. A tak jsem to zkoušela a tlačila a malá nikde.

Nakonec mi nejvíc vyhovovala pozice vleže na levém boku, kde jsem se uvelebila a silně tlačila. 2. doba porodní trvala snad nekonečně dlouho. Možná tak tři hodiny? Nevím. A k tomu navíc ta potřeba tlačit už několik hodin předtím. Uf. Absolutně nechápu, jak jsem to takhle dlouho vydržela, tak moc mě to ždímalo. Malá vůbec nechtěla ven.

Bylo kolem půl sedmé ráno. V porodnici se zrovna měnily směny. Takže najednou na porodním sále byly obě porodní asistentky z noční směny, další z ranní směny, přišla i paní doktorka, která nakonec jen přihlížela. Všichni koukaly, komentovaly to, říkaly, že už to bude, že už jde ven a čekaly až Sofinka vyleze. Mně bylo ale úplně jedno, kdo tam na mě kouká.

Tlačila jsem, drtila manželovi ruku, mocně jsem řvala a malá tak tak lezla. S každým zatlačením kousek povylezla a pak zase zalezla. Po dlouhé, dlouhé době, když už byla napůl venku, já tlačila, řvala, snažila se mezi tím dýchat, jí nakonec ze mě musela porodní asistentka při poslední kontrakci trochu povytáhnout. A tak se Sofinka svezla ven po tobogánu, protože spolu s ní ze mě odešlo ještě hodně plodové vody.

Ahhhhhh, byla venku. Porodní asistentka mi jí hned položila na bříško a zabalila nás do deky. A ta chvíle, to byl největší pocit štěstí a největší pocit úlevy, který jsem kdy v životě zažila. S manželem jsme byli dojatí. Prohlíželi jsme si jí, zkoumali jsme každý každičký detail jejího obličeje. Bylo naprosto neskutečné, jak nádherná bytost se zrodila. Byla tak čistá, hladká, krásná. S mým mužem jsme si vzájemně několikrát mlčky koukli hluboce do očí a v těch pohledech bylo tolik štěstí a tolik pýchy, že jsme to společně zvládli.

Zrodila se rodina, máma, táta, dcera. My tři.

Cítila jsem se tak dobře, tak silná a šťastná. Po celé dlouhé noci, po neskutečné bolesti, únavě, a tom, že jsem myslela, že snad opravdu umřu, jsem najednou měla tolik energie a síly, že bych se klidně hned zvedla a šla tančit.

Po chvilce mi porodní asistentka řekla, že placenta je krásně uvolněná a můžu si lehce zatlačit, aby mohla vyjít ven. A jak jsem zatlačila, vyklouzla ze mě a mně se neskutečně ulevilo. Po těch dlouhých a náročných 9 měsících těhotenství, po tom dlouhém a bolavém porodu, se mému fyzickému tělu neskutečně ulevilo.

Poprosila jsem ještě porodní asistentku, jestli by mi placentu ukázala. Ona byla ale taky chudák po celé noci vyčerpaná a tak mě asi neslyšela. Když kolem mě ale procházela, stačila jsem si jí alespoň v rychlosti prohlídnout. Chtěla jsem vědět, v jakém domečku moje malá trávila těch devět měsíců.

Měla jsem jen lehce poraněnou hráz. Nastřihávat mě během porodu nemuseli a tak jsem byla ráda, že mám jen pár stehů.

Prožily jsme si nádherný bonding, první přisátí k prsu a mě bylo tak krásně. Jsem máma. Najednou se ze mě stala máma. Páni. Stali se z nás rodiče. Nejkrásnější pocit na světě.

Měly jsme štěstí, že se uvolnil rodinný pokoj a tak jsme první dny mohly prožít jen spolu, v klidu. Moc jsem ocenila to, že nás tam nikdo nijak nehlídal, neomezoval, nikdo se mě neptal, jestli si třeba nechci odpočinout, že by si malou sestřičky na chvíli vzaly. A tak jsem si malinkou hned první noc dala k sobě do postele, tulila se s ní a neustále si jí prohlížela. Hned po porodu jsem se cítila skvěle. Nic mě nebolelo, netrápilo. V tu chvíli jsem nechápala k čemu je nějaké šestinedělí a dlouhé zotavování fyzického těla, když já se cítila báječně.

Malá se narodila 1.4.2019 jako krásné aprílové miminko chvilku před sedmou hodinou ranní. Dohromady jsem tedy rodila 20 hodin a během noci se na vedlejším porodním sále narodily tři miminka. Úsměvné.

Když nás pustili z porodnice domů, po pár dnech jsme byly kvůli problémům se srdíčkem a kvůli žloutence hospitalizované ještě na několik dní na dětském oddělení, kde nás popravdě docela psychicky rozložily.

Doma jsme si potom zvykaly, učily se fungovat spolu. Pamatuju si na první koupání doma, kdy jsme s manželem koupali společně a já absolutně nechápala, jak to budu zvládat sama. Měla jsem pocit, že na to potřebuju aspoň deset rukou. Taky jsme bojovaly s kojením, malá nechtěla pít a já musela odstříkávat a dávat jí mlíčko z lahvičky.

Ten první měsíc byl asi nejtěžší. Všechna ta únava, poporodní emoce. Ale po měsíci si vše sedlo, já začala plně kojit a vše si plynulo lehčeji. Však to pro nás bylo všechno úplně nové, naše první miminko, spousta nových situací, úplně jiný režim. A tak chvilku trvalo než se celá naše rodina sžila a začala pěkně fungovat.

No a od té doby si plyneme na vlně rodičovství a jsme nesmírně šťastní a vděční, že to můžeme prožívat. Že máme nádhernou a hlavně zdravou dceru. Já jsem se v roli maminky opravdu našla a užívám si svoje maminkování naplno.

Celé toto dobrodružství pro mě bylo velice silnou zkušeností a já jsem nesmírně vděčná hned za několik věcí.

  • Především za to, že se nám narodila nádherná, zdravá dcera a já mohla prožít přirozený porod.
  • Jsem moc a moc vděčná svému muži, že tam se mnou celou dobu byl, že mě s každou, opravdu s každou kontrakcí držel a pomáhal mi. Myslím si, že schytal i velký obdiv od porodní asistentky.
  • Jsem ráda, že mě u porodu nikdo do ničeho nenutil, nikdo na mě netlačil, nepoužíval násilí. A v podstatě veškeré otázky i rozhodnutí byly na mě. Cítila jsem v tomto ohledu velkou svobodu, kterou jsem potřebovala.
  • Jsem vděčná, že jsme měly příjemnou porodní asistentku, která ač byla tichá, dodávala mi určitý klid. Jsem taky ráda, že v závěru byly u porodu samé ženy a já tak mohla porodit v kruhu žen. (Muži gynekologové mi nikdy nevadili, sama mám gynekologa chlapa, ale přiznám se, že u porodu jsem to vnímala jinak a ženy mi byly příjemnější.)
  • Jsem vděčná, že jsem mohla rodit v malé porodnici, kde se rodičky nestřídaly jako na běžícím pásu, a že zde byl vstřícný přístup veškerého personálu.
  • Taky jsem byla vděčná zpětně za své tři hospitalizace v těhotenství, protože jsem porodní sály i celý personál porodnice už dobře znala a cítila se tam v rámci možností dobře.
  • Moc jsem ocenila to, že jsem s malou mohla být 24 hodin denně, nikdo nás nijak nekontroloval, neomezoval a mohly jsme prožít první dny společně, v klidu, na rodinném pokoji.
  • I přes náročné těhotenství, bolavý porod, epidurál a nepohodlí při porodu, se v tu chvíli, kdy mi malou položili poprvé na bříško, vyplavil ten správný koktejl hormonů, který měl, hormonů štěstí a lásky, a za to jsem nesmírně vděčná.

Jak to tak bývá, z každé zkušenosti si odnášíme něco dobrého, ale i něco možná nepěkného. Zkušenost, se kterou ale můžeme do budoucna pracovat. Mně můj porod předal toto:

  • Vím, že v danou chvíli jsem dělala vše nejlépe, jak jsem jen mohla.
  • Zároveň ale s odstupem času vím, že některé věci bych příště udělala jinak.
  • Vím, že jsem si měla projít touto zkušeností, že jsem si to měla prožít. Někdy prostě něco má nějak být a mi to nedokážeme v tu danou chvíli úplně ovlivnit. Takže se neobviňuju za to, že jsem mohla něco líp či jinak. Dělala jsem opravdu vše nejlépe, jak jsem v danou chvíli uměla.
  • Myslím si, že by mi u porodu pomohlo, kdyby mě někdo uklidňoval a říkal mi milá slova. Porodní asistentka z porodnice byla velmi milá, měli jsme opravdu štěstí, ale byla hodně tichá, byla takovým tichým přihlížejícím. Asi bych potřebovala, aby mi říkala, že jsem šikovná, že jsem silná, že to zvládnu. Když jsem si to v danou chvíli nedokázala říct já sama, potřebovala jsem to slyšet od někoho jiného. Potřebovala jsem slyšet, že rodím Sofinku, že na konci toho všeho bude to moje vysněné miminko. To jsem bohužel za celou noc nevnímala, že bude nějaké miminko. Vůbec jsem na malinkou nebyla naladěná. Byla jsem jen já a bolest.
  • Když bych byla příště ještě někdy těhotná, myslím si, že bych asi využila služeb nějaké duly, která by mi i celé těhotenství možná víc zpříjemnila a při porodu byla tím tichým pozorovatelem, který ale ví, co ve správnou chvíli říct a jak podpořit.
  • Příště bych se taky asi víc uzavřela sama do sebe, opravdu bych si zapnula ty relaxace, na které jsem absolutně neměla náladu a snažila se víc stáhnout mysl k sobě a k miminku.
  • Už na začátku těhotenství jsem si říkala, že by bylo úžasné rodit doma. Za prvé jsem na to neměla odvahu a za druhé, vzhledem k mému rizikovému těhotenství by to ani nebylo možné. Věřím tomu, že ale domácí porody mají své kouzlo, žena má své pohodlí a klid, může se uvolnit a samotný porod potom může probíhat hladčeji. Já teď zpětně vidím, jak mě zbrzdil, jak pozastavil moje konktrakce a trochu mi i přivedl strach, přesun autem do porodnice, čekání na pokoji, kde jsem si nemohla udělat pohodlí, strach z toho, že manžel odjede a já tam zůstanu někde sama. Tyhle věci dokáží určitě zbrzdit.
  • I když jsem porodnici už znala jak své boty, znala jsem všechen personál i porodní pokoje a na porodním sále jsem se cítila dobře, i tak to prostě není příjemné domácí prostředí, kde si můžete udělat pohodlí a pohodlí je pro porod bych řekla jeden z nejdůležitějších faktorů.
  • Hodně žen taky mluví o tom, že při porodu řvaly jako lvice. Já sama jsem řvala taky opravdu opravdu hlasitě, ale bohužel jsem tu sílu lvice v sobě necítila. Spíš to bylo zoufalé křičení, které z mého nitra říkalo: „Já nejsem schopná porodit svoji dceru.“ Teď zpětně se za to vůbec neobviňuju. Ale je to pro mě další námět k zamyšlení a nějaké vnitřní práci.

No, co k tomu dodat. Zrození nového života byl opravdu ten nejsilnější zážitek mého života. Ukázalo mi to mnoho nového o mně samotné. Teď si užívám toho krásného daru, být maminkou. A uvidíme, co život přinese dál.

Barbora Smrčinová
Miluji jógu, díky ní s láskou objevuji skrytá zákoutí svého těla, mysli a duše. Práce s pánevním dnem ve spojení s jógou ve mně probudily mou vnitřní ženu. Umím vnímat své potřeby a být k sobě citlivá. S radostí předávám své poznání dál skrze lekce jógy a jsem vděčná, že mohu touto cestou podporovat a inspirovat jiné ženy na jejich cestě sebepoznání. Můj příběh si můžete přečíst tady
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů